Blíž k vodě
Jeden známý návrhář chtěl kdysi lépe propojit venkovní sezení se zahradním jezírkem u svého domu. Jezírko bylo stovky let staré, a tak se chtěl celé záležitosti zhostit co nejcitlivěji a co nejméně narušit harmonii, která mezi domem a zahradou s jezerem panovala.
Oslovil proto svého mentora, zkušeného architekta, aby mu poradil, jak na to.
Ubíhaly týdny a odpověď nepřicházela.
Pochopitelně, nebyl to lehký úkol, vyžadoval pečlivé uvážení.
Nakonec odpověď přišla. Byla jednoduchá.
„Vezmi si židli a postav ji blíž k vodě.“
Zastavili jsme se a nějakou dobu jsme stáli. A teď zase znovu jdeme. Pod nohama se nám objevují cesty, po kterých kráčíme. Ohýbáme je, narovnáváme, zasypáváme je překážkami, ty pak odklízíme, občas si ulevíme zkratkou, někdy jdeme poslepu a váháme na křižovatkách.
Na začátku jsme nevěděli, kam chceme jít a co tam chceme najít.
A tak prostě jdeme dál, poctivě a upřímně, s tužkou v ruce, se štětcem mezi zuby, s prsty zamazanými od uhlu. Kroky už jsme dávno přestali počítat.
Krajina se mění, cesta je dlouhá a jako by neměla konce.
A najednou jsme zase na začátku. Je to to samé místo, ze kterého jsme vyšli, a přece se změnilo.
Tvary jsou tu čistší, barvy jednodušší, významy se obrátily a staly se hlubšími, výstižnějšími. Je to tak prchavé, že se to téměř nedá zachytit.
Interval, pauza, „prostor mezi“ a vše nevyřčené podtrhuje vnitřní krásu věcí, které tu existují. Předměty nejsou tak důležité jako prostor, který je obklopuje. Plnost vyjádřená prázdnotou, ticho umocňující zvuk, odosobnění odhalující to nejintimnější v nás.
Věčnost je v každém okamžiku
Možná, že jsme právě, pod vedením zkušené mentorky, došli…blíž k vodě.