Bylo nebylo jednou jedno město. Leželo na úpatí nízkých kopců,
na březích řeky, které se líně valí širokým korytem.
To město vypadá jako každé jiné, pěkné
ale obyčejné město. Stojí v něm kostel, náměstí i most a žijí tu
lidé.
Je tu hlavní třída, která voní kávou z kaváren, známí se tu potkávají
a dávají se do řeči a stromy mění barvu podle ročních období..
A právě tady to začíná být kouzelné.
Na dvorku za jedním z domů na hlavní třídě jsou dveře do tak trochu
jiného světa. Nejsou vždycky otevřené, jen v určitý čas...ale to
všichni vědí, není to žádné tajné místo.
Ale má svá tajemství. Nevydává je lehce a ne všichni, kdo někdy
překročili práh těch dveří, je znají.
Děti se tu scházejí a tvoří. Malují, skládají mozaiky obrázků, hnětou hlínu.
Do barev a tvarů vkládají sebe. Prostupují papír i plátno, odrážejí se
v nově poznaném, nabývají nejrůznějších podob.
Nejsou na to samy, vede je skutečná mistryně. Je milá i shovívavá,
ale ruku má pevnou a nedělá ústupky. Chce od nich to nejlepší,
co v sobě mohou najít. Ukazuje jim, jak a kam si pro to dojít.
Ví, proč to dělá. Ví, že když se tvoří, je svět lepší, je v něm dobře
a můžeme se na něj spolehnout. Ale to je příběh, který potřebuje
svůj vlastní čas, aby mohl být vyprávěn.